Vypadá to, že trendem dnešních dnů je setrvat v závětří rodičovského hnízda co nejdéle. Filip (33) a Daria (29) jsou však v tomto ohledu raritou. Kromě firmy Sedíme stylově totiž mají už i dva syny – Samuela (7) a Theodora (2,5). Potkali se v obchodě s módou, který Filip vedl a Daria v něm prodávala. Oba jsou výrazné osobnosti, zaměstnanecký poměr jim nevyhovoval. „Vidíte, jak by věci šly zlepšit, ale nikdo vás neposlouchá. Kolikrát musíte plnit úkoly, s nimiž nesouhlasíte. Chtěli jsme zkrátka něco, co si budeme dělat po svém a kde chyba bude jen naší chybou,“ vysvětluje rodák z Lokte u Karlových Varů a absolvent tamější uměleckoprůmyslové školy, kde se naučil malovat na porcelán. S tatínkem sběratelem obrážel aukce a bazary a od dětství získával vztah ke starým krásným věcem. Daria pochází z ruského Dálného východu ze sibiřského města Chabarovsk. Přesvědčila rodiče, že by bylo úžasné studovat ekonomii v Praze. Po ročním kurzu ale narazila na to, že její čeština na vysokoškolská studia nestačí. V Praze však zůstala (dnes její původ prozrazuje jen slabý akcent). „Ekonomické myšlení nemám, při studiu mi došlo, že mě to vlastně nebaví. Na to, co chci opravdu dělat, jsem přišla až v dílně. Od prvního září začínám studovat obor čalouník na střední škole,“ prozrazuje své plány.
SMYČKA PŮJČEK I SVOBODA
Manželé většinu času tráví stále spolu, na ponorkovou nemoc si nestěžují. V podnikání vidí jiné nevýhody, zejména to, že jsou pořád v práci a mají vysoké náklady. „Neníli možnost půjčit si od banky a nemáteli našetřeno, je to těžké,“ vysvětluje Filip. „Bylo třeba sehnat peníze na nákup zařízení a židlí a počítat s tím, že nová firma nějakou dobu prostě nevydělává. I když se pak pomalu dostáváte do plusu, jsou měsíce, kdy se tolik nedaří, ale nakupovat musíte, protože dodavatelé vás už příště nejspíš neosloví. Pokud občas máme brigádníky, musíme je platit, i když zrovna nejsou zisky. Totéž s nájmem. K tomu je zapotřebí mít určitý finanční polštář a trochu předvídat. Často jsme si od kamarádů bezúročně půjčili na dva až tři týdny 50 tisíc korun na nákup, zrekonstruovali, vydělali, vrátili a zase si půjčili. Tato smyčka prostě jede pořád, s růstem provozu se náklady pořád zvyšují, ale na podnikání bych si úvěr nevzal, to si radši sedřu ruce. Půjčku máme jen na auto. Jasně, mohl jsem si otevřít garáž a jen přeprodávat, ale to by mě nebavilo.“ V podnikání vidí i nesporné výhody. „Můžeme tvořit hezké věci a máme svobodu. Zavřeme krám, kdy chceme, a jedeme třeba s dětmi k vodě. A nepoloží mě, když si ve školce vzpomenou, že děti musíme vyzvedávat už v pět,“ vypočítává Daria. „Dřív jsme se s Filipem dva roky střídali ve směnách, abychom mohli malého vyzvedávat, a téměř jsme se neviděli. O druhé mateřské jsem si chtěla trochu odpočinout, ovšem Theodorovi byly čtyři měsíce a začali jsme podnikat.“ ty stávající vyměnit za jiné. Ostatně už se s tím setkáváme – pokud nám nabídnou zajímavé kousky, bereme je jako u aut na protiúčet.“ Dílnou už prošly židle kdysi dávno ukradené ze židovské synagogy, holičská křesla vyrobená ve 20. letech firmou Thonet či původní vybavení nedaleké Husovy kaple. „Původně je chtěli vyhodit, ale po renovaci se vrátily zpět na místo,“ usmívá se spokojeně Filip. Se židlemi z firmy se lze setkat také v kavárnách v Karlíně, u Karlova mostu, v Českých Budějovicích, Brně i Bratislavě… Na Instagramu má Sedíme stylově 10 200 sledujících, lidé je znají z Facebooku, inzerátů či aukcí. Často se zákazníkem stane náhodný kolemjdoucí, kterého zaujme zářivá výloha, barevný chodník a židle před provozovnou. Ta se nachází v domě, kde Truhlářovi mají družstevní byt. „Téměř třicet let tu byly stažené rolety a posprejovaná fasáda. Na své náklady jsme prostor rozzářili a pořád přemýšlíme, jak udělat okolí hezčí, protože i to je naší vizitkou,“ vypráví Daria.
IKONA ČÍSLO 14
Založení firmy Sedíme stylově odstartovala levná thonetka objevená na Aukru a postupné objevování řemesla v bytě. Manželé ke každému kousku přistupují s úctou, a když objeví něco vzácného, radši to schovají na později a opravu konzultují s restaurátory a sběrateli. Pořád se totiž považují za amatéry. Rekonstruované židle, z nichž mnohé o fous unikly spálení, neprezentují jako starožitnosti, chtějí je pouze vrátit do oběhu a přispět svým dílem k zájmu o recyklaci. „Svou produkcí míříme spíš k bohatším lidem a vyhledáváme vzácnější modely. Naší ikonou je Thonet číslo 14 – první sériově vyráběná židle na světě, která si zahrála i ve slavných filmech,“ líčí nadšeně Filip. „Děláme také novodobé kousky, o nichž si myslíme, že vycházejí z trendu. V principu jsou to vždycky kvalitní židle vyrobené ohýbáním dřeva či kovu typu Thonet.“ A co budou dělat, až zdroje vyschnou? „Množství starých židlí se určitě bude snižovat, ale zákazníci jistě časem budou chtít ODOLAT POKUŠENÍ Jejich velkým problémem je to, že jsou zároveň sběratelé, a touha zmocnit se zajímavého exempláře pro sebe je veliká. Vlastní desítky cenných židlí, ale když přijde zajímavější kousek, tak je s těžkým srdcem obměňují. „Od začátku roku je prodej nižší, než jsme byli zvyklí, a u lidí z branže je to podobné. Naštěstí máme stálého zákazníka z Norska, otevřel si tam obchod s našimi židlemi, ten nás drží na hladině. V cizině jsou lidé ochotnější investovat do věcí s hodnotou, ale naším cílem není krásné české věci vyvážet, chceme, aby zůstávaly tady. Problém je v tom, že Češi nikdy moc nebyli na design a většina nechápe, proč by měli dát minimálně tři tisíce korun za židli, když si sezení mohou opatřit za pár stovek ve výprodeji,“ říká Filip. Truhlářovi nemají ekonomické vize, chtějí jen dělat hezké věci, žít s čistou hlavou na úrovni střední třídy a občas vyrazit na dovolenou. „Nechceme vybudovat fabriku, ale pořád být osobně v kontaktu se zákazníky, případně jednou udělat výstavu židlí. Sběratelství tohoto artiklu je totiž specifická a málo známá disciplína,“ plánuje podnikatel.
Autor: Jana Šulistová
Zdroj: časopis Profit, 22. 7. 2019, rubrika Příběh úspěchu, str. 18
Zdroj obrázku: Facebook Sedíme stylově
